Odpověď na otázku zní – ano. Zářným příkladem je “Američan z Kojetína na Moravě” Rostislav Hedvíček. Už jej vyhodili ze všech zpravodajských blogů, kde se pokoušel publikovat, někde (třeba zde na i-dnes) jej odmítli registrovat. Zůstal mu tedy k publikování pouze jeho osobní blog, na který máte odkaz výše. Jeho názory jsou tak extrémní, že na většinu české populace působí jako červený hadr na býka. Jenomže právě díky tomu se stal populárním a jistě mu to pomohlo i k lepší prodejnosti jeho knihy “Jak Paroubek kradl salámy”, kde popisuje svoji základní vojenskou službu s dnešním předsedou ČSSD. Musím přiznat, že jsem sice četl jen úryvky z této knihy, ale jak autor, tak jeho kamarád Jiří P. my v ní byli celkem sympatičtí. Proč jsem byl nucen svůj názor korigovat ?
Pominu bývalého premiéra, který si plete blog s nástěnkou v Lidovém domě. Ross Hedvicek, jak se nyní píše, dle vlastního hodnocení největší český buditel a F.L.Věk nového milénia, se paradoxně za svůj český původ stydí a všemi občany ČSSR, kteří neemigrovali ostentativně pohrdá. Jistě, každý článek v blogu vyjadřuje osobní pocity autora, který není svázán žádnou redakční radou a zájmy sponzorů média. Pokud však každý druhý odstavec tohoto “spisovatele” nazývá současné občany ČR odpadem, svoje ego povyšuje nad veškeré mravní hodnoty a svoji tvorbu prohlašuje za vyjímečnou a nedostižnou, můžeme uvažovat o přinejmenším nedostatku sebekontroly.
Blog Lidových novin byl doslova válcován jeho články a básněmi, kdy i ta největší stupidita měla karmu jako zpráva o přistání mimozemšťanů. Pohár přetekl. S odstupem času tedy musím dát za pravdu administrátorům místního blogu, kteří odmítli Hedvíčkovy příspěvky zveřejňovat na i-dnes. Ačkoliv proti němu samotnému nemám zhola nic, některé jeho provokativní úvahy chápu, svobodu slova považuji za jeden z největších výdobytků demokracie, jsem nucen konstatovat, že v poslední době zřejmě pan Ross ztratil veškerou soudnost. Škoda. On je “persona non grata” zřejmě právem.
Co my ostatní ? Veškeré naše “literární” pokusy jsou o snaze zaujmout a najít si své čtenáře. Ať si každý psavec říká co chce, pokud si jeho článek přečte jen pár desítek lidí bez nějaké odezvy v diskusi, něco je špatně. A může to být opravdu kvalitní dílo, nad kterým autor strávil třeba hodiny i dny svého volného času. Naopak, pár úderných vět stvořených během pěti minut může způsobit celkem zajímavé pozdvižení. Čtenář čeká od bloggera více než od klasického novináře, neboť jinak by na tyto stránky zbytečně neklikal. Čeká více nadsázky, více provokujících témat, čeká styl nesešněrovaný a necenzurovaný žádnými předsudky o solidním zpravodajství, čeká více otevřenosti a živočišnosti. To je podstata blogu, ať si to přiznáme nebo ne, neboť jinak by neexistoval.
Kajícně přiznávám, že i já patřím do kategorie plánovitě provokujících bloggerů. Můj sloh nemá nic společného s hospodyňkami a jejich recepty na bábovky, morálními arbitry, kteří než by napsali prdel, raději popisují krásy večerního soumraku a problémy ošklivky Katky (či jak se jmenuje) s rovnátky. Sice bych nikdy nezašel tak daleko jako profesionální provokatér Hedvicek, neboť tam již šlo o urážky sprosté a na hraně zákona o hanobení národa, ale snažím se o svými články vyvolat diskusi. Diskusi o problémech, které vidím já jako důležité, které mne trápí, a na které chci upozornit.
Že za to schytávám v komentářích pod svými články ta nejhoší jména, od modrých tlustých prasat až po nepublikovatelné, vytečkované, ale lehce domyslitelné názvy pohlavních orgánů, že jsem byl označen za zkrachovalce, zloděje, nedouka, kriminálníka, že s minimální znalostí reality mi bývají podsouvány naprosto lživé a smyšlené části životopisu – vše beru jako folklór anonymních diskutérů. Dokonce se s některými snažím polemizovat, ač vím, že je to boj s větrnými mlýny.
Za svůj poslední článek jsem však byl místním kolegou bloggerem označen jako fašistický propagandista stylu Goebbelse. Kolegou, ketrý zde působí téměř od samého začátku, kolegou, který by měl vědět o co jde, kolegou, od kterého mne to mrzí. Ne, že bych z toho nemohl spát, ale přeci jen - otazník zůstává.
Co tedy ještě může blogger napsat, aby se neocitl v myslích některých lidí v jedné řadě s Goebbelsem, Stalinem, či třeba jen Hedvíčkem ? Proč vadí nazývat agenty STB nebo KGB právě těmi agenty STB a KGB ? Proč bych nesměl přirovnávat Paroubka ke Gottwaldovi, když si o to svými činy a frázemi doslova říká ? Proč bych neměl psát o intelektuálně zakřiknutých soudruzích z KSM a KSČM, když všichni víme, kolik komunismus dokázal zlikvidovat lidských životů ? Proč bych nemohl líné a neschopné bufetové povaleče nazývat sociálními pijavicemi, když na ně navíc přispívám nekřesťanskými daněmi, ničícími moje podnikání ? Proč bych měl schovávat hlavu do písku před různými Filipy, Ráthy, Grossy a Grebeníčky, když je nad slunce jasné, že tito lidé jen tyjí z omezenosti svých voličů, kteří jim neustále bezmezně věří jejich fantasmagorní sliby o sociálním ráji na zemi ?
Co člověk, to názor. Bývalý kolega Petr Štursa se podivoval nad naprostou hloupou kampaní v brněnských tramvajích, která měla pomocí prostoduchého komiksu údajně pomoci soužití majoritní a romské populace. Vyjádřil názor, že je malinko rasistická, jenomže právě k té majoritní populaci. Byl za to jiným kolegou také označen za přívržence fašistů, neboť ten komiks údajně popsal nekorektně a tendenčně, v čemž jej zcela vehementně podporoval i můj morální arbitr, výše zmíněný. Pan Štursa si to nenechal líbit a odpověděl, že pokud on je fašista, tak milý, populačně menšinový, kolega je idiot. Blog Petra Štursy zde již nenajdete, zatímco různým skupinám a spolkům, které si z virtuální obrany utlačovaných udělaly dobře placenou živnost, přispíváme ze svých daní na velmi pohodlné živobytí. Můžeme o tom na blogu otevřeně psát ?
Můj názor je, že musíme, neboť svoboda, které se nám v dnešní době dostává, je velmi křehká. Stále jsou zde lidé toužící po návratu starých pořádků a tvrdé ruky. Je jich možná více než si myslíme a svoji hrdost jsou kdykoli schopni prodat za větší kus bůčku k večeři. Ti velmi dobře slyší na 6 000,- pro důchodce, ačkoliv na ně právě díky jim není, dobře hodnotí návštěvy Syrských teroristů a řiťolezectví směrem k vládcům z Kremlu. Jako čert kříže se bojí amerického radaru a s tím spojeného našeho definitivního návratu ke svobodné západoevropsko-americké civilizaci, bojí se ztráty své naděje ve zvrat, kterému se sice naoko smějí jako nemožnému, ale v koutku duše stále doufají. Můžeme o nich psát, nebo se z nich poděláme ? Stanou se z nás nežádoucí ?
